Úvodní stránka   Stalo se   Oprávnění strážníka   Technika   Krizový stav   Odkazy   Kontakt

    Pomoc postiženým povodní "CHRASTAVA 2010"
                      
   článek velitele OP Velké Přílepy Karla Krále, www.obecnipolicie.info

Pondělí 9.8.2010 v 06:00hod. probouzí mě ze spánku nepříjemný zvuk budíku. Otvírám oči a začínám vnímat okolí, postupně se mi vracejí smysly a já slyším,že venku stále prší. Zase prší,to je hrůza. Člověk si od té vody neodpočine ani na okamžik. Koukám z okna, jak velké kapky vody dopadají a tříští se o zem. Procházím okolo televize a automaticky ji zapínám, program je stále stejný, všechny stanice informují o záplavách na severu Čech. Při pohledu na záběry v televizi se mi vybavují vzpomínky na povodně v roce 2002 v Praze. Je to snad náhoda, že před osmi lety v srpnu zaplavila voda Prahu? V té době jsem byl taky postižený povodní, bydlel jsem totiž v Karlíně, který byl zasažen vodním živlem nejvíce. I přesto, že jsem měl v domě čtyři metry vody, pomáhal jsem jako policista ostatním postiženým. Proto se dokážu vcítit do pocitů a utrpení postižených lidí, o kterých informuje televize. Také jsem byl informován jako policista, že ve Středočeském kraji může dojít k lokálním záplavám, a proto provádíme s kolegou neustálý monitoring řeky Vltavy. Není to tak dlouho, co nám vydatný déšť poškodil komunikaci mezi obcemi Úholičky a Velkými Přílepy.

      

Čas pokročil a musím vyrazit do služby, beru si služební opasek a vysoké boty-všude je voda. Přijíždím na služebnu ve stejný čas jako každý den, kolega Martin již sedí za stolem a prohlíží služební emailovou poštu.„Ahoj,tak co říkáš počasí?“„Je to hrůza a viděl jsi,co se děje v Libereckém kraji?“ Odpovědi se nedočkám, pouze kývání hlavou mi dává odpověď na moji otázku. Papírování máme hotové a můžeme vyrazit do terénu. Nastupujeme do služebního VW Transportéru a já si neodpustím pochvalu na toto vozidlo. Ještě, že ho máme,ten projede všude. Myslím si, že mu výrobce dal označení transportér oprávněně. Odjíždíme z parkoviště a necháváme za zády služebnu OP, která se nachází v obci Úholičky.

Pondělí 9.8.2010 v 13:30hod. zvoní služební telefon, kolega ho přijímá a rázem se mu mění výraz ve tváři. „Ahoj Alane,hm,hm,hm, to je samozřejmost, že Vám pomůžeme.“ „Co se děje Martine?“ ! Volal Alan Grebson, velitel Městské policie Chrastava a žádá nás o pomoc.“ Oficiální žádost je již na cestě a vzhledemk tomu,že jsme zařazeni v IZS, jsme na podobnou situaci připraveni.
„Brnkni mu znovu a zeptej se, co přesně potřebuje?“ Pokouším se mu dovolat, ale asi nejdou telefony, neustále to vypadává. Tak kontaktuji krizový štáb.Až po nějaké době se nám daří dovolat. Dozvídáme se, že se Alan nachází v nějaké zatopené ulici, a proto mu necháváme vzkaz. Sedáme do auta a jedeme na OÚ k paní starostce. Oficiální žádost dorazila, Město Chrastava žádá o vyslání dvou strážníků obecní policie. Konečně volá Alan. „Kluci budu Vás potřebovat jako strážníky k udržení veřejného pořádku, řízení dopravy a ostraze před rabováním. Nic tu nefunguje a od pátku tj.6.8.2010 jsme si neodpočinuli. Máš tam přece Policii ČR.“ „To sice mám, ale jejich přístup je hrozný a nikdo se mnou pořádně nekomunikuje.“ „Jasně to znám,v televizi jsou za hvězdy, ale jinak je člověk nevidí a ani se jich nedovolá. Vyprošťování lidí vrtulníky zvládli dobře, ale tím to skončilo. Armáda taky ještě nedorazila, myslím si, že dorazí dneska s Vámi.“ Jdeme balit věci a připravit se na cestu. Bereme si potřebnou výstroj a výzbroj, kterou můžeme potřebovat. Ještě nakoupit nějaké jídlo a můžeme vyrazit. Přichází nám žádost o připojení jednoho strážníka z Roztok u Prahy. Každá ruka dobrá a vzhledem k situaci v místě, bude práce dost. Konečně máme vše naloženo a můžeme vyrazit směr Liberecký kraj.

                                                            

Je 17:00hod. startuji auto a vyrážíme směr Chrastava. Motor si klidně přede a cesta ubíhá dobře. V polovině cesty raději sjíždím k benzínové pumpě doplnit palivo. Pumpař nás vidí a hned říká:„Kluci jedete pomáhat na sever?“ Kývám hlavou a dostává se mi odpovědi „Tak to máte kávu zdarma.“ Je to příjemné občerstvení. Jedeme dál, projíždíme Libercem a po vodě ani známky. Navigace stále křičí a upozorňuje na první sjezd do Chrastavy. Míjím ho a pokračuji dál, okamžitě dostávám nové instrukce ke sjezdu z dálnice. Čekal bych nějakou Policii ČR, ale žádná tu není a tak sjíždíme do města. Přijíždíme na křižovatku a navigace nás vede vpravo do centra města. Konečně vidíme hlídku policie, musím ji využít: „Ahoj, jak se dostaneme k městskému úřadu?“ Policista mává rukou a říká: „Rovně,vpravo a jste na náměstí.“ Náhle si všímám Alana, který k nám spěchá a rozhazuje rukama.„Tak Vás tu kluci vítám, dorazili jste za pět minut dvanáct. Jsme tu čtyři a potřebujeme si taky odpočinout.“ „Koukám,co držíš v ruce?“ „Myslíš ty spreje s barvou?Zrovna se vracím od Větnamců, kteří provozují krám na náměstí“ a mávne rukou. „Zjistil jsem, že zaplavené potraviny umývají a snaží se je znovu prodávat, tak jsem jim všechno postříkal červenou barvou.“Jdeme se ubytovat a pak si projedeme město, musíme to stihnout ještě za světla. Ubytování máme zajištěné na služebně městské policie, která byla taky částečně vytopena. Rozbaluji karimatku, spacák a chystám si věci do služby.

Alan přináší pověření od starosty města k výkonu oprávnění OP Velké Přílepy a MP Roztoky dle zák. č.553/1991Sb. Vzhledem k vyhlášenému krizovému stavu jde všechno rychle a krizový štáb nás nahlašuje hejtmanovi Libereckého kraje.Vyrážíme na obhlídku zkázy, která je všude přítomná. Viděl jsem mnoho, ale musím přiznat, že situace je horší než v roce 2002 v Praze. Tehdy postihla velká voda Prahu, ale na rozdíl od Chrastavy přišla pozvolně. Tady si teprve člověk uvědomuje, jakou má voda sílu, vytrhané chodníky, stržené mosty a zbourané domy. V korytu řeky se povalují vytrhané stromy, odhaduji jejich stáří mezi 50-70 lety. Vše umocňují torza osobních automobilů, kdy mnohdy nelze ani rozeznat tov.značku.Míjíme trosky domů, které nám jsou dobře známy z televizních vstupů a pokračujeme do nejvíce postižené části města. Blížíme se k ulici Nádražní a už z dálky nás ozařují reflektory, které jsou součástí provizorního osvětlení. Motor agregátu tiše přede a ve vzduchu je cítit spálená nafta. „Kluci musíte ho kontrolovat, někdo ho chtěl včera ukradnout.“ Vjíždíme do zmiňované ulice a noříme se do úplné tmy. Zapínám boční světla na majáku, která okamžitě proráží tmu a ukazují nám okolní zkázu.

Pokračujeme směrem k nádraží, které není funkční pro poškození železniční trati. Míjíme první hlídku Policie ČR, kluci jsou z jednotky SPJ Praha a velí jim poručík, který si bere okamžitě telefonické spojení. „Koukám, že jich tu máš dost.“ „Počkejte zítra.“usmívá se Alan.“ Opravdu se ukázalo, že plánování není silnou stránkou Policie ČR. Každý den bylo policistů méně a méně, měl jsem pocit, že se stávají nedostatkovým zbožím. Nakonec jsme zůstali skoro sami.
Ale zpátky do ulice Nádražní. Pokračujeme dál, najednou světla reflektoru nasvicují postavu muže, který mává. Přidávám plyn a dojíždím k němu. Ve tváři dotyčného muže je znát utrpení a zoufalství. „Moc Vás prosím, můžete tu prosím zůstat, nebo zde zaparkovat služební vozidlo?“ „Co se děje?“ „Tři dni jsem nespal, mám vytopenou dílnu a cikáni mi jí chtěli vyrabovat, dokonce jsem je měl až v domě.“ Vystupujeme z vozidla a mizíme s mužem v tmavé boční uličce. Kanady se boří do směsi písku a bahna, musíme dávat pozor, kam šlapeme, protože některé nánosy jsou opravdu hluboké.Při kontrole sousedního objektu zjišťujeme, že jsou poškozena okna a někdo se pokoušel odcizit elektrické zařízení. Probleskává mi hlavou vzpomínka na prohlášení ministra vnitra „k žádnému rabování nedochází. “Realita" je však trochu jiná. Ve stejném okamžiku projíždí ulicí několik policejních vozidel se zapnutými majáky. Volám kolegy vysílačkou, co se děje. Policie zadržela nějaké Rumuny, kteří rabovali. „To je dobře, takové lidi bych okamžitě střílel“ odpovídám do vysílačky.

Vracím se k ostatním a přecházím pozemek, který musel být před povodní nádherně upravený. V některých místech je vidět anglický trávník, zahradní jezírko a okrasné stromy. Dokážu si představit, jak po trávníku běhají děti lidí, kteří zde bydlí a užívají si společných radovánek. Za domem jim šumí protékající řeka Jeřice, která je však zrádná jako život sám. Dozvídám se, že Rumuni odcizili z jednoho vytopeného domu rotoped. To je hrůza, ti lidé snad nemají svědomí. Druhý den je soudce odsoudil na pět let do vězení za rabování. Takovou informaci jsem obdržel od policistů. Škoda, že soudy nepracují vždy tak rychle, jako při vyhlášeném krizovém stavu. Nechal bych tento stav na rok a myslím si, že by se zloději přestěhovali do jiné země, nebo tam, kam patří, do vězení.Netrvá dlouho a všímáme si projíždějícího vozidla, které má pootevřený zavazadlový prostor. Vozidlo dojíždíme a za použití modrého výstražného světla ho zastavujeme. „Dobrý večer, co vezete?“ Řidič odpovídá, že nic, ale vzápětí se otevírá kufr vozidla, kde je uložena kancelářská židle. „Odkud to vezete?“ „Já jsem ji dostal od známého.“ „Máte na něj telefon,jak se jmenuje?“ „Jméno neznám a telefon nemám.“ Dotyčného předáváme Policii ČR a s podezřením na rabování. Vracíme se na městský úřad, kde se dozvídáme od lidí, že se po městě pohybuje terénní vozidlo, které je označeno jako hasiči. Za volantem však sedí známý místní zlodějíček, který objíždí vytopené lokality.

Ve středu odpoledne přijímá naše hlídka tel.oznámení, že se ve směru na Liberec pohybuje několik cikánů, kteří tlačí plný vozík věcí. Okamžitě vyrážíme na místo, kde se nám daří zadržet několik dospělých osob a dětí. Při obhlídce přikrytých věcí ve vozíku zjišťujeme, že se jedná o videopřehrávač, lahve s tvrdým značkovým alkoholem a ostatní drobnou elektroniku. Cikáni se snaží mlžit a lžou, okamžitě si jejich verzi ověřujeme a zjišťujeme, že byly dotyčné věci odcizeny. Všechny osoby předáváme Policii ČR, která záhy přijíždí na místo. Přesouváme se na místní fotbalové hřiště, kde byla zřízena dočasná skládka vyplavených věcí. Cikáni začínají rabovat i zde a při našem příjezdu jich tu je spousta. Beru do ruky megafon a vyzývám je k okamžitému odchodu. Někteří uposlechnou okamžitě, jiní se snaží vzdorovat. Nemají šanci „jménem zákona.“ Vracíme se k městskému úřadu, kde je zapotřebí dohlédnout na přijíždějící nákladní vozidla s materiální pomocí.

Před vchodem do městského úřadu se zdržuje podnapilý muž, který pokračuje v konzumaci alkoholu. Říkám si, asi nějaký provokatér a chystám se zakročit. Najednou mi jde vstříc pani z krizového štábu. „Chtěla jsem Vás poprosit, zda mi pomůžete s tím opilcem?“ „To je samozřejmé.“ Beru si rukavice a vykračuji vstříc opilci. Pani mě chytá za ruku a šeptá mi: „Potřebuju ho umístit do městského úřadu.“ „Proč?“ „Já ho znám a přichystala jsem mu tam spaní.“ „Spaní?“ „Ano,spaní. Voda mu sebrala vše, co měl a zbytek domu mu zítra strhne bagr.“ V okamžiku chápu, proč dotyčný pije a jak se asi cítí. Svlékám rukavice a přistupuji k dotyčnému jako k postiženému, kterého překvapil život. Přišel o vše, nezůstalo mu vůbec nic. Proběhne mi hlavou myšlenka, jak se člověk během pár minut stane bezdomovcem. Lidé z městského úřadu v Chrastavě se snaží pomáhat každému s maximálním nasazením.

Vše je koordinované a dobrovolní hasiči jsou posíláni na místa, kde je jich opravdu třeba.
Doráží i SDH Libčice nad Vltavou a SDH Kozinec, kteří se zaměřují na likvidaci poškozených stromů a odčerpávání vody. Dozvídám se, že kozinským hasičům cestou do Chrastavy praskla na Tatře přední pneumatika, a to v rychlosti 100km/h. K incidentu došlo na mostě a jen díky rychlé reakci a umu nedošlo k nehodě hasičského vozidla. Jsme povoláni k zajištění veřejného pořádku při demolici prvního domu, který byl označen statikem jako nebezpečný. Bagr se zakusuje do domu, jako lžička do dortu a za několik málo okamžiků je z domu pouze hromada sutin. Přítomný televizní štáb vše horlivě natáčí a zpovídá majitele. Na místě se nachází i záchranná služba, která je připravena poskytnout první pomoc. Zase je tu noční služba a nás čeká „město duchů“. Lidé jsou přívětiví a nikoho nepřekvapuje,že ve městě operuje jiná městská policie. Snažíme se s lidmi navázat osobní kontakt, což se nám po dobu našeho působení daří a dozvídáme se mnoho užitečných věcí, jak o městě, tak o místních lidech.

Je tu čtvrtek, další demolice zasaženého domu. Jedná se o roubenku, která je památkově chráněna. Přijíždíme na místo a uzavíráme prostor. Přijíždí bagr, který se připravuje k bourání. Lžíce bagru visí nad střechou domu a opodál stojící hlouček lidí, sledující přípravu k demolici. Jde o majitele nemovitosti, kteří se přišli rozloučit s domem, kde prožili celý svůj život. Stále se nic neděje a já si uvědomuji, jak se musí dotyční cítit při této události. Na co se sakra čeká,proč je trápíte? Pak mi to dochází, čeká se na televizní vstup do večerních zpráv. Jsem naštvaný a kolegové taky. Televizní štáby se snaží z místního utrpení vytvořit senzaci. Konečně dopadá lžíce na střechu domu a pod její tíhou praská krov střechy a odletuje krytina. Všímám si muže, který ke mně přichází, zastavuji ho. „Dál nemůžete, prostor je uzavřen!“ „ Já vím, jsem majitel toho domu.“ Aha, to jsem řekl a na víc jsem se nezmohl. Po chvilce se dotyčný začíná bavit. „Ten komín, co právě spadl, jsem stavěl dva dny o posvícení. A ty dlaždičky jsou z koupelny, kterou jsem nedávno obložil.“ Přichází jeho manželka. „Mámo, koukej naše skříň.“ Lžíce bagru drtí neúprosně vše. Dáváme se do řeči a zjišťuji, že nás spojuje základní vojenská služba u stejného vojenského útvaru. Přibíhají jeho dvě malé děti, které se ptají mamy: „Proč babička nepláče?“Máma odpovídá:„To bude tím, že už nemá žádné slzy.“ Tato věta mi ulpěla hluboce v paměti a musel jsem se odvrátit, aby si nikdo nevšiml,že mám mokré oči. Nestydím se za slzy, ale v daném okamžiku mi to připadalo nejlepší, co jsem mohl udělat.

Je tu pátek a balíme se domů. Lidé, se kterými jsme spolupracovali, se přicházejí rozloučit a přichází i poděkování od místních lidí. Děkujeme za pomoc,Vaše služební vozidlo tu bylo vidět nejvíce ze všech. Všechny nás to zahřeje u srdce a při loučení dochází i na slzy. Přeji Chrastavě a všem lidem, aby tato hrozná zkušenost byla poslední a jejich město opět začalo vzkvétat.

Mé hodnocení bude pro některé lidi možná nepříjemné, ale pravdivé. Myslím si, že největší díl práce a pomoci zajistily dobrovolné hasičské sbory měst a obcí. Krizový štáb města fungoval také dobře a vše bylo pod dohledem. Skřípala spolupráce s velením Policie ČR, kde neustále převládá negativní názor na práci strážníků.Bohužel musím upozornit na skutečnost, že občan se stále častěji raději obrací právě na strážníky než na policisty. A důvod je prostý, strážník se snaží občanovi vyhovět a ne schovat kostlivce do skříně. Nebude dlouho trvat a vedoucí činitelé policie zjistí, že strážníky potřebují. Bohužel, není žádné tajemství, že reorganizace policie se nepovedla a policie se stále více propadá do temnoty.

Musím také zmínit obyčejné lidi,dobrovolníky, kteří se naplno zapojili do pomoci po povodních. Armáda se velkou měrou podílí na likvidaci následků povodní za pomoci ženijní techniky. Nemohu dostatečně popsat situaci v místě neštěstí, ale myslím si, že si každý normální člověk dokáže představit utrpení a zoufalství postižených lidí. Bohužel musím konstatovat, že tak velké město jako je Liberec, kde slouží několik desítek strážníků dlouho otálelo s pomocí. Na otázku,proč nepřišli Chrastavě na pomoc odpovídá velitel městské policie: „Čekali jsme, až nám zavoláte.“ Posléze se dozvídáme, že Liberec poskytl dva strážníky. Bohužel jsem neměl tu čest je poznat, vzhledem k tomu, že jsme je nikde nepotkali. A co třeba Praha, taky mlčí, a to mají i vyprošťovací tanky. Holt, někdo se řídí rčením “ Pomáhej bližnímu svému!“ a někdo dělá mrtvého brouka.

 Úřadovna Obecní policie Zdiby, Na Lada 144, Zdiby, PSČ 250 66, Středočeský kraj, telefon: 774 986 014, 284 682 669, 
 e-mail:
info@policiezdiby.cz, www.policiezdiby.cz